Spojenie pohybu a technológií. Súčasný scénický tanec s využitím interaktívnej projekcie rozpráva príbeh človeka, ktorý prekonal mŕtvicu Varolovho mosta.

„Naše tělo je krajní referenční bod. Stojí mezi námi a světem. Nevíme, jestli máme duši, ale víme, že máme tělo. Svět manipulujeme, jen pokud vládneme našim údům. Když je pozbudeme, jsme mrtví.
ale někdy… Někdy ztratíme tělo a nezemřeme.
Je to úplně jako smrt, jen nejste mrtví. To, co Angličané lakonicky pojmenovali Lock-in syndrom (syndrom uzamčení), Francouzi povýšili na poezii “maladie de l’emmuré vivant” (zazdění zaživa). Dopřejte si hodně tučného jídla a pak se dlouho rozčilujte. Nebo si dejte pár panáků a roztočte to na dálnici. Pak si přejte, abyste měli velkou smůlu. Přejte si mrtvici Varolova mostu.
Devadesát procent z vás nepřežije první čtyři dny. Ale ti kteří ano? Těm zbydou víčka k mrkání. Když budete mít štěstí, někdo si všimne, že pořád ještě cítíte, myslíte a poznáváte všechny okolo. Pokud ne, čekají vás roky strávené zíráním do stropu.
Vymrkat se dá všechno. Vtip, dokonce román. Chce to jen jednu věc. Někoho, kdo vás bude sledovat a hláskovat, nebo vám dopřeje počítač skenující pohyby duhovky.
Někdo, kdo s vámi zůstane kvůli vašim krásným očím.

Toto je skutečný příběh skutečných lidí. Žijí paralyzovaní už třicet let v tomtéž domě, on mrtvicí, ona maniodepresivní psychózou. Domácnost sdílí s bratrem onoho muže, který má těžkou formu Downova syndromu, pak také s jedním psem, který má jen tři nohy, kočkou, která je hluchá a tak tlustá, že sotva leze a zahrádkou, která vypadá jako Tripolis po náletu. Život, to je ironie sama.”

Text: David Bimka